blog.cwok

poslední info o gambijské cestěopozdene, ale prece se naposledy ozyvame a tentokrat jiz z pohodli domova – duvod je jednoduchy, pri navratu do civilizovanejsi casti Gambie jsme nemeli moznost zajit na internet, v celem hlavnim meste nesel elektricky proud a druhy den nefungoval nikde po meste internet (ani GSM site)

takze pokracujeme:

– dalsi den den jsme meli v planu jet do nitra Gambie, presne do mesta Georgetown vzdaleneho 300 km, veci se ovsem sesly tak, ze byla sobota a Gambijci maji z prezidentskeho narizeni kazdou posledni sobotu v mesici tzv. cleaning day, kdy uklizeji silnice a cisti auta a mozna i domy, ale od 9 do 13 hodin vubec nefunguje doprava, my stihli alespon dojet pred devatou na vychozi stanici a tam jsme tvrdli do 14 hodin, nez jsme vyjeli
– byla to nejumornejsi, nejzdlouhavejsi a nejnamahavejsi cesta v mem zivote, jeli jsme castecne po rozmlacene derave asfaltce, poskakovali jak pytle brambor a castecne po prasnych cestach, takze cerveny prach byl po chvili vsude a trvalo to 9 hodin
– do Georgetownu jsme dojeli pred pulnoci, vysadili nas do tmy a nastesti s nami vystoupil rastaman Mohamed, ktery se nabidl, ze s nami bude par dni jezdit a pomuze nam (nejdriv jsme se bali, ze bude chtit penize, ale tvrdil, ze ne a nakonec se ukazalo, ze to byla pravda a velmi nam v pristich dnech pomohl)
– malym trajektem, ktery dohodl Mohamed, jsme prejeli do mesta Georgetown, ktere lezi na ostrove uprostred reky Gambie a vubec v nem nebyla elektrina, jen nam nad hlavami zarilo ohromne mnozstvi hvezd
– druhy den jsme prolezli mesto, bylo velmi poklidne, siroke ulice tvorily prasne cesty, u brehu staly zbytky kolonialnich budov (drive to bylo dulezite administrativni centrum pri prekladu otroku) a ostatni baracky byly kamenne, vice pak hlinene
– bylo nam ukazano sklepeni, kam otrokari strkali nejagresivnejsi otroky, meli tam jen diru v zemi na piti vody a okenka na vhazovani jidla, dale samotku s retezy a okovy, kam davali nejvetsi dva agresory a casto se pry stavalo, ze po rvacce otroku se rano vytahovala mrtva tela ven
– nejvetsi vedro jsme stravili ve stinu kempu ve spolecnosti Mohameda a zamestnancu hotelu, hodne jsme se pobavili a hodne novych veci se dozvedeli, vysel jsem i na fotograficky lov ptaku s jednim mladickem, co mi ukazal vhodna mista a v podvecer jsme prejeli na severni breh reky a pesky se vydali na maly kamenny kruh zvany Lamin Koto, bylo to 9 menhiru v kruhu a cestou jsme videli farmu na burske orisky, letajici a rvouci papousky, dalsi barevne ptaky – prijemna prochazka
– dalsi den se konal trh (lumo) v nedaleke (25 km) vesnici Kuntaur a proto nebyl problem naplnenym minibusem dojet na toho misto, prohledli jsme trh, byl velmi zivy a rusny (v jine dny se konaji lumo zase v jinych vesnicich) a pak jsme pesky vaslapli do Wassu, kde se nachazely stare megaliticke pamatky – kamenne kruhy a pohrebiste, dukladne jsme prolezli muzeum i kruhy a pri te prilezitosti nafotili pobihajici
jesterky
– vecer jsme opet v kempu debatovali s Mohamedem a prckem Sheriffem, dozvidali jsme se veci o jejich skolach, o rebelech na jihu a bitkach rebelu s polictisty, pred mesicem pry rebelove postrileli 15 vojaku, dale jsme se dozvedeli vice o ochrannych amuletech (safo), ktere kazdy nosi u sebe, lide veri ze je ochrani pred zranenim a pomluvami (uz je mame taky 🙂 ) a nakonec se nam dostalo i mensi jazykove lekce
mandinky, coz je jeden z jazyku mistnich kmenu, nejrozsirenejsi v Gambii
– Georgetown jsme opustili dalsi den, ovsem jeli jsme severni cestou, po severnim brehu reky Gambie, pres mestecko Farafeni, pouze po prasne silnici, ale bez der a pak casem byly i kusy s hladkym asfaltem a do Barry jsme dorazili z Kuntauru za skvelych 5 hodin
– jeste jsem nezminil prihody z cest minibusy, cestou do Georgetownu po nas chteli policajti uplatky, ale nakonec opet zabrali nasi cesti fotbaliste, oni je znali a spokojili se jen s propiskou, jini to stesti nemeli a napriklad nejake kseftare cizince z guinei stahli kvuli imigracnim poplatkum o dost penez
– kdyz jsme pak prepluli z Barry do Banjulu, opet nas odchytli, jeste v arealu trajektove prepravy a kontrolovali Mphameda a pak z nas chteli vytahnout penize, ale neuspeli, takticky jsme utekli do naseho hotelu, zatimco si policajti mysleli ze na ne cekame s penezi…
– V Banjulu – jak uz jsem psal – nesel proud, nastesti nas hotel mel vlastni centralu a vetrak jsme si v noci pustit mohli, druhy den jsme prolezali trhy, nakoupili par daru a hledali funkcni internet, ten jsme nenasli, zato jsme se pripletli k oslavam na ulici, kdy jsme videli manzelku pana prezidenta a viceprezidenta, tancici a bubnujici kapelu, komediantske kousky (akrobacie s tykvi, protahovani retezu nosem, opalovani kuze pochodnemi), nahlizely tomu velke masy lidi a
jasaly…
– ke konci dne jsme jeste dlouho svitorili asi s deseti skolaky a
skolackami v uniformach, mluvili o vsem moznem, jednoho jsem ohromil znalosti mandinky 🙂 a abych nezapomnel rano jsme narazili na bileho lehce fanatickeho anglickeho misionare Franka, ktery se za nas s Misou hezky pomodlil, ale na svou viru nas neobratil
– dalsi den jsme vstavali velmi brzo, stihli prvni prevoz do Barry, uzili si vychod slunce na rece a nasli velky bus smer Dakar, ovsem ten nez se naplnil, chvili to trvalo, nakonec jsme vypalili do Senegalu, cesta ve velkem buse to bylo nase prvni a velmi pohodlna, kazdy mel totiz sve sedadlo, hranice probehly docela v klidu, jen na jeden pas je potreba trech celniku na jedno razitko, pak jeste probehla nejaka vojenska kontrola zavazadel, do nasich ale nelezli, prohrabovali jsen
tasky velkych cernosek, do Dakaru jsme jeli krasnou zelenou krajinou, plnou baobabu, ostatne stejnou cestou jako z Dakaru (jedna se o deltu reky Sambou – nevim jestli to pisu zrovna dobre)
– posledni den dovci jsme prosli Dakar, vyslapli si az na jeho
nejjiznejsi cip s majakem a svezim vyhledem na ocean a utesy, vypadalo to jak na Riviere a pak jsme omrkli Namesti nezavislosti u ktereho jsme hodne blizko spali pak uz jen taxi, dlouhe umorne cekani na letisti, setkani s dvema Cechy z Prahy, vymeny zazitku a let domu

Uz se mi vic takto rychle nevybavuje, kazdopadne tech malych drobnych postrehu a zazitku jsou hromady, vydalo by to na mnoho e-mailu…

diky za Vas cas a podporu

Misa a Honza