Pyrenejské dobrodružství

…za starými kamarády – freeriding španělskými horami a Barcelonou…

Daff s Pítrem už přes rok a půl pobývají různě po Španělsku a letos přes zimu se uchýlili do Pyrenejí, španělských to velehor. Na Daffovu vábničku jsem se chytil snadno, Peťouch byl pro hned i vyrazili jsme – jak jsem avízoval – na návštěvu.

Bylo by hříchem nevzít si s sebou prkno, bo kluci mají kousek lyžařský komplex Aramón s vynikajícími středisky s plnou podporou freeridingu. Bohužel Peťouch se rozštípl chvíli předtím v Alpách a tak šetřil rameno a rozhodl se nejezdit a nato se zle rozsekal Pítr a s dvojitou zlomeninou nad kotníkem se na čas odstěhoval do španělského špitálu. Ježdění zbylo na mě a Daffa.

 

Astún v Pyrenejích

 

Samotná cesta nebyla snadná, byla vlastně úmorná, ale i tak zajímavá. Přes Frankfurt jsme dolétli do Barcelony a odtud valili rychlovlakem AVE s údajnou rychlostí až 300 km/h do Zaragozy. Tam nás nabral Daff a autem směr Huesca a Jaca nás přivezl do vesničky Pardinilla, kde momentálně bydlí. A to ve společnosti Silvy – bláznivé Španělky milující zvířata – a jejích čtyř koček a dvou psů. Plus Honza z Čech co nedávno přijel a hledá práci. Přivítali jsme se, rozdali dary a řádně oslavili náš příjezd.

Druhý den bylo nádherně slunečno a my vyjeli do střediska Astún, vesměs jednoho velkého údolí s prudkými sjezdovkami. Sněhu ke čtyřem metrům. Nejvyšší dosažitelné místo 2300 m n. m. Překrásné výhledy, opalování, rychlé svahy. Zlomenina Pítr dole kafíčkoval, Peťouch s Honzou vyrazili pěšky na svahy a my s Daffem sjížděli kopce. Na španělských svazích neexistují zábrany či zákazy – přišlo mi, že se dá jezdit všude, nicméně neupravené svahy byly dost namrzlé a krustovaté. Jezdili jsme až do konce, pak vyrazili jen pro pocit za francouzskou hranici a pak přes bar, kde dělával Pítr, dom. Vcelku znavení a krutě sluncem spálení jsme pomohli nervní Sylvě poklidit a relativně brzo jsme šli spát.

Ráno jsme brzo vstali a vyjeli opět prosluněným dnem do střediska Formigal. Šlo o mladý komplex táhnoucí se přes několik obřích údolí (čtyři nástupní místa), výška prvního nástupu 1500 m n. m., dosažitelná místa kolem 2300 m n.m. a vrcholy kolem se tyčící do ca 2800 m n. m. Kolem nás se prostíraly daleké výhledy přes nižší stěny horských vrcholů, skvostná panoramata. Oproti Astúnu byl Formigal rozlehlejší, delší a skalnatější, byla tam i sedačka pro 8 lidí a vedla do pravého úhlu. Ježdění perfektní, dalo by se říct, že jsme si s Daffem zachrtili. Dlouhá freeridová údolí bez lidí, pořádné padáky, svahy. Taky dělení černých sjezdovek se mi líbilo: muy difícil, solo expertos, dificultad extrema.

S pozdním odpolednem jsme se vrátili do baráčku a vymýšleli, co podniknout dál. Nakonec jsme jeli do historického městečka Jaca, s Peťouchem ho prolezli a nafotili a promrzli až na kost. Jaca měla nádherné starobylé centrum a stopováním jakýchsi kovových mušlí na zemi jsme dorazili ke kostelu a zjistili, že je to jedno z mnoha poutních míst slavné Camino de Santiago neboli Svatojakubské cesty. Pak jsme jeli pro Daffa do hospody, kde pracoval, pohádali se ohledně pokračování noci a nakonec jsme opět dojeli už všichni do Jacy. Noční tah rozličnými bary jsme začali v tom prvním půlnoční večeří. Barů jsme vymetli sedm, každý měl úplně jinou atmosféru a hráli jinou muziku. Lahvové třetinkové pivko na stojáka, bylinné likéry (čupíto) a moc srandy – perfektní španělská barová jízda. Nedá mi to a musím zmínit, jací jsou Španěláci dobytci – všechen bordel hází pod bar a člověk se po chvíli skutečně brodí po kotníky v odpadcích…

 

Okolí Pardinilly

 

S vycházejícím sluncem jsme přitáhli dom a spokojeně spali asi do tří odpo. Pak jsme vyrazili kousek na nákup do krámu a vyjeli na vyhlídku posnídat. Ukusujíce bagety jsme se kochali výhledem na údolí pod námi a zasněžené hory všude po obvodě kolem nás. Po návratu na barák jsme s Peťouchem a Sylvou se psi vyrazili venčit, Sylva to brzo otočila, ale my prolézali okolí dál. Západ slunce, krajina, hory. Už za tmy jsme dorazili dom, balili, chvíli koukali na úchvatný Hvězdný prach a pak vyjeli za Daffem do práce na vydatnou typickou španělskou večeři – vařenou Čechem. Sylva pak v dodávce se psi vyrazila směr hory a večírek a my dom, dobalit a spát.

 

Krajina

 

Vstávali jsme časně, odměnou nám byl úžasný krvavý východ slunce, jeli jsme s Pítrem i Honzou přes horská sedla do Zaragozy. Cestou jsme
cvakli několik dechberoucích výhledů na krajinu. V Zaragoze ukazovala každá navigace jinak, naštěstí městské značení zafungovalo. Provedli jsme asi patnáctiminutovou prohlídku Zaragozy a valili na nádro. Loučení, ověřování, zda mě pustí s prknem do vlaku a pak svižná jízda do Barcelony. Tentokrát jsme stihli i vyfotit naší vysokou rychlost. Ovšem maximálku jsme měli 301 km/h.

V Barceloně na nádraží jsem záhy propadl zoufalství, protože se mi prkno nevešlo do úschovného boxu a ani v krámcích (pod pultem) na nádru ho nikdo nechtěl na pár hodin schovat a v mnohahvězdičkovém hotelu naproti nádru už vůbec ne. Takže courání Barcelonou jsem absolvoval se snowboardem pod paží. Ruce pak vytahané jak lidoopice.

Prošli jsme Barcelonu, její některé ulice, náměstí Placa de Catalunya, dlouhou La Ramblu s natřenými lidskými roboty, okoukli zavřený Gaudího dům Palacio Güell v rekonstrukci, pomník Kryštofa Kolumba Monument a Colón a obhlédli přístav z vyhlídky pod jeho nohama. Zevrubně a s nadšením jsme prolezli Námořní muzeum s výstavou rozličných plavidel (plachetnice jsou lepší než parníky) – opravdu skvělý pocit stát nad palubou galéry či v kajutě kapitána tyrana, nahlédnout do podpalubí.

Dosti znavení jsme po nábřeží došli až na písečnou prosluněnou pláž plnou lelkujících lidí. Neodmyslitelné foto se snowboardem na pláži. Pak taxi, nádro, letiště, šílený chaos u samo-odbavovacích automatů Lufthansy, kdy check-in zvládlo samo asi jen 30 % cestujících, takže celková časová úspora se nekonala. Neskutečně jsem se těšil na druhé (poslední) přistání, protože oba lety pro mě byly psychózní záležitostí, strašně mi slzelo levé oko a levá půlka hlavy chtěla explodovat – prý (zastydlá) rýma, no hnus velebnosti.

Před půlnocí mě vyzvedl kamarád Smahňa na Ruzyni a byl jsem tudíž ušetřen úmorné cesty vlakem. Ještě jednou díky.
Blognul jsem s dost dlouhým časovým odstupem, ale pocit nabití a uspokojení po těch pěti intenzivních dnech je nesmazatelný. Prostě kotel… 🙂

Ti co vytrvali se mohou kouknout na fotky do galerie.

6 komentářů

  • Dana wrote:

    bezva výletto musel byt super vylet,stihli jste toho fakt hodne;-).pobavily me skrinky na nadrazi :-D. jeste jsi mel napsat clanek, co predchazelo odjezdu, reseni cestovniho pojisteni apod…:-) D.

  • cestovní pojištěnína extrémní sporty a to normální na kartě bylo samozřejmě s tvojí podporou brnkačka, ale na samotný článek by bylo to martyrium s koupí jízdenky na rychlovlak přes internet… ale já už se nechci rozčilovat 🙂

  • No koukam ze jste si to uzili teda maximalne. Doufam ze jste tam moc nezlobili.A fotky teda uzasny jako vzdy.

  • jo jo jobylo to intenzivní a vyčerpávající… rozhodně to ovšem stálo za to …

  • daff wrote:

    No nazdarNazdarek, pekny pekny covece…tak sem rad ze sis to uzil a petouch taky a rad vas zase uvidim…pokud to vyjde tak koncem zari ci spise zacatekm rina bychom mohli podniknout to veleslavne putovani po Camino de Santiago…videl bych to na 2 az 3 tydny pesi turistiky…od hrtanic Francie az kam dojdem…byl bych rad kdyby se ke me a pitrovi nekdo pridal…tak premyslejte…hlavne ty cwoku a petouchu…

  • to čumím,jaké hluboké duchovní pohnutky tě vedou k absolvování putování Camino de Santiago? :)Já bych samozřejmě vyrazil hned, leč počet dovolenních dní nevystačí :(Mimochodem už vám slezl sníh, nebo ještě jezdíš???

Napsat komentář

Your email is never shared.Required fields are marked *