cesty života jsou jak dravé říční proudy

… a jeden z těch proudů odvířil směr Británie …

   Ňéňa – moje nejdražší – odjela na rok do Británie. Ňéni nová práce za moc nestála a dobře udělala, že vzala nabídku, kterou by bylo náramná škoda odmítnout. Jazyk, klid, poklidná mentalita národa, který dal vzniknout Červenému trpaslíkovi a dalším britcomům. Bude to velmi přínosná a zajímavá zkušenost a navíc budu mít i já možnost se podívat na návštěvu do mé oblíbené Anglie. V Bathu jsem právě ještě nebyl…

   Ňéňa bude hlídat klučičí osmiletá dvojčata v obrovském 300 let starém venkovském sídle (lovely countryhouse) kousek za Bathem, vozit je do školy a venčit psa podobného koštěti. O její náplni tu nebudu moc psát, protože sama tak trochu oprášila svůj zápisník a o své zážitky se bude dělit právě tam. Takže račte okusit její první dny, velmi vypečenou brigádu nebo řízení auta vlevo po Bathu. Ještě že jsme koupili ten notebook. A vůbec moderní technologie nám dovolují komunikovat velmi rozmanitě a hlavně často…

   K tomu řízení auta tu musím postnout její slova z ICQ:
"hromady aut, uzky silnice, vsude pri krajich nekdo stoji, kazdy ma velky auto, nikdo absolutne neovlada kde mu auto konci a kde zacina, sami snad nevedi po jaky strane jezdej, kdyz se tu mijej dve auta tak jedno vzdy musi zastavit, zensky maji samy jeepy a cumej za tim jak vrany a absolutne ty velky auta nezvladaj, no peklo"

   Ale smutno mi i tak je. Je to vlastně přesně týden, kdy odletěla. Ten celý minulý týden byl pekelný. Stěhování zpět do Kolína, hektické narozky a pak loučení a do toho zrovna hodně náročný pracovní týden a pozdní spaní a brzké vstávání… A loučení, vlhké oči, předstírané siláctví, smutno. Najednou se objevila v životě velká díra. Teď se jí snažím zaplňovat prací a sportem. Je to ale nezvyk. A těžko se mi odjíždělo z Květnice, od pejska Rafíka, který je sice trdlo, ale dobromyslné. Hodně těžko se mi odtrhávalo od Klánovického lesa a Škvorecké obory, kde jsem naběhal stovky kilometrů. Poslední běh byl takřka mystický.

   A hlavně opuštění baráčku bytné Moňoucha, který jsme společně ve třech sdíleli. Myslím, že jsme byli vynikající nájemníci 🙂 Moňouch si také prošla dlouhou krizí s Jakubem a teď má prostor začít v klidu znovu. To už je ale úplně jiný příběh, jehož závoj je možné částečně odhalit zase v jejím zápisníku. Mňo, přeji nám všem třem mnoho zdaru v pokračování, ať se ty dravé říční proudy zase zavíří a opět někde někdy splynou.

A asi budu trochu víc zase psát sem…

4 komentáře

  • PIPI KLUKNo krásně si to napsal, až mi slza ukápla. Je to krásná zkušenost, ale doma je doma, ať si kdo chce co chce říká. A já se domu těším už teď.M.T. *mlask*

  • cwok wrote:

    Ňéňozkušenost je ale neocenitelná věc a nikdo ti jiuž nevezme … važ si toho … doma bývá často stereotyp … MT

  • Lůca wrote:

    ..já musím přoznat, že souhlasím s Míšou… jako bych četla červenou knihovnu…. :o)Ale klídek, rok uteče ani nebudete vědět jak… ,o)

  • TédaSice to reaguji s křížkem po funuse jak se říká, ale až dneska jsem si to přečetla a úplně mě to Honzíku dostalo, jak si to napsal.I vy mě moc chybíte a ten týden co tu Něňa s tebou byla tu bylo zase hezky a veselo. Moc se mi po vás stýská. Pa Vaše bytná Moňouch

Napsat komentář

Your email is never shared.Required fields are marked *