blog.cwok

… Tchajwanem to začalo, ale Jižní Korea bude válcovat příští týden v Kolíně …

    Minulý týden Jindřichovi odpadla milovaná polovička ohledně filmového klubu a tak jsem byl po ruce já, abych mu ji nahradil. Dali jsme střik z PETky, protože jak Ještěr správně podotkl, ten kupovaný v našem kině člověka jen nutí odbíhat a zvracet. Nehledě na to, že na film pak zůstávají špatné vzpomínky.

    Snímek Město smutku (režie Hsiao-hsien Houyl) byl dlouhý, ne ovšem zdlouhavý či nudný. Život tchajwanské rodiny a jejich příslušníků (několika generací) na pozadí velkých politických změn. Přechod Tchajwanu od nadvlády Japonců pod jho Číny, rodinná úcta, respekt ke zkušenostem starší generace, životy bratrů, zmatená doba, odboj, pouliční masakry, popravy, rvačky na nože, pití čaje, silné kuřáctví, pašování zboží, Číňané přitahující tchajwanský opasek. Bylo to velmi zajímavé vyprávění, navíc v rámcích asijské mentality – a to já miluju. Jen jsme si dostatečně nevychutnali proklamované 4 různé čínské dialekty použité ve filmu. Škoda 🙂

    A v sobotu pak v kině MAT nové dílko režiséra Kim Ki-duka Čas . Plastickou operací se dá opravdu změnit mnoho věcí – a samotný obličej tím zrovna nemyslím. Ne nadarmo nad vstupem do ordinace plastického chirurga nevisela cedule "We change your life" (nebo tak v tom smyslu). V případě našeho mileneckého páru se znění sloganu do puntíku vyplnilo. Mě zase překvapilo, že Jihokorejci nejsou takoví svatoušci, jak jsem si myslel 🙂 Ale už v předešlých filmech páně režiséra jisté náznaky byly. Každopádně dobré film vidět.

    A teď konečně k jádru pudla. Dnes jsem v programu kolínského kina s radostí zjistil, že od 6.11.06 v malém sále poběží Minipřehlídka filmů Kim Ki-duka . Takže postupně bude Ostrov , v úterý Jaro, léto, podzim, zima…a jaro , dál Samaritánka , poté 3 Irons , následuje Luk a nakonec od soboty do neděle již zmiňovaný Čas. Bude to příjemný týden, každý večer v kině jsem již dlouho netrávil 🙂 Kamarádi, kdo se přidá?  Stále zvažuji, zda jít na Ostrov. Scéna s rybářskými háčky se mi zasekla do mozku když jsem film viděl a nevím jestli toužím po repríze. Pamatuju, jak sebou škublo celé kino. Ufff. Na druhou strany poetické záběry zapomenutého jezera, jeho mlžných břehů, stoupající páry, šplouchání vody o dřevěné molo jsou natolik dokonalé, že nejspíš půjdu. Pak ale mívám divné stavy, nejradši bych koupil letenku a zmizel do neznáma, do klidu kouzelné přírody. Klidně asijské.