Stala se mi podivná věc a po zbytek dne mi vrtala hlavou…
Vlak už dojížděl ku Kolínu, já čekal v uličce u dveří a zničehonic ke mě promluvil za mnou stojící muž. Byl vysoký, v nejlepších letech, s knírem. V životě jsem ho neviděl, ani na peróně… Se slovy "Prosím?" jsem si z uší odpojil příval sepultuří rytmiky a neznámý se začal vyptávat, co že nejsem na dovolené, zda čekám, až poleví teplo, nebo mám moc práce? Zblble jsem jen přes randál ve vagónu špitl, že příští týden razím na Krétu . Na to odvětil, že mladej byl v Chorvatsku.
Mě už mezitím v hlavě tepaly otázky typu "KDO to k čertu je?", "ODKUD bych ho měl znát?". Přemýšlel jsem, zda se galantně zeptat s kým mám tu čest, ale k činu nedošlo. Chvilku jsem přikyvoval, vlak už dobrzdil a já s neutrálním rozloučením vyskočil na perón auháněl pro kolo.
A proč o tom píši? Protože já si obličeje pamatuji, mám na tváře – nechci se chlubit – výbornou paměť. A tento chlapík v ní uložen nebyl. A mě to celkově znepokojilo. Je to pro mě záhada. Napadá mě několik možností vrhajících světlo na stínem zahalenou identitu muže s knírem:
a) nějaký tátův známý, jenž ví, kdo jsem já, ale opačným směrem tato vědomost sdílena není
b) otec některého vzdálenějšího kamaráda
c) nebo prostě člověk, který si rád povídá ve vlaku i jinde.. .
Nebo mi snad někde něco uniklo?
d) nebo někdo, kdo si tě splet s někým jiným. 😉
Mně se nedávno něco podobného stalo v parku. Jsem si stoprocentně jistá, že tu slečnu neznám. Asi si prostě chtěla jen popovídat…
=M=: ano to je dalsi vhodna moznost :)christine: ale kdyby prisel a rekl dobry den, nechcete si popovidat? 🙂 nebo ty babky ve vlaku, jaksi plynule se k tomu povidani dospeje, ale tohle byl primo utok na solar, agresivni vyzva k hovoru nedavajici mi sanci o tom sam rozhodnout 🙂